sobota 20. srpna 2011

Voltairine de Cleyre


Feministka, anarchistka a teoretička Voltairine de Cleyre se narodila 17. listopadu 1866 v Michiganu do velmi chudé rodiny. Otec pracoval dlouho přes den za mizerný plat, matka doma šila a děti byli podvyživené a tělesné slabé. Údajně to byl ten důvod proč se v Voltairine de Cleyre rozvinul její radikalismus. Její rodina byla sama také aktivní v politicky radikální sféře. Její matka byla členka skupiny, která bojovala proti otroctví. Dědeček pomáhal uprchlím otrokům do Kanady. A její otec měl svobodný a socialistický pohled na svět.

Tohle přispělo k pohledu Voltairine de Cleyre na svět, soucítila se všemi chudými. Její rodiče se rozešli a Voltairine žila u otce. Ten se domníval, že když dá svou dceru do klášterní školy, tak ji uchrání před budoucí chudobou. Také doufal, že ji klášter naučí chování nezbytné pro život. V klášteře ji učili běžnému věčně se podřizujícímu životu, francouzštině, hře na klavír apod. Jenže Voltairine zlákal antiautoritářský směr. Tuhle část svého života popisuje v eseji ´´The making of anarchist´´ , píše o dopadu klášterní výchovy na její mysl.

Po odchodu z kláštera se začala živit jako soukromá učitelka hudby a francouzštiny. Veškerou svou energii začala vkládat do volnomyšlenkářských a anti-křestanských aktivit. Mluvila na přednáškách a přispívala do periodik. Její přednášky si vychvalovala i Emma Goldman. V roce 1886 začala přispívat do týdenních volnomyšlenkářských novin, The progressive age.

Později se začala zajímat o ekonomickou oblast a začala šířit myšlenky socialismu, antikapitalismu a třídního boje. Mezi anarchisty se často potýkala s nepochopením a těžko své socialistické názory obhajovala.

Její boj za socialistickou společnost zkončil po protestech za 8. hodinovou pracovní dobu v Chicagu. Po tomhle incidentu , kdy bylo popraveno 8 nevinných anarchistů, se přidala k anarchismu. Každoročně se připomínala smrt těchto obětí v různých městech po celém světě. Voltairine na nich každoročně dělala své přednášky, které byly nesmírně úspěšné.

Voltairine se zamilovala do muže, který ji odmítl. Díky němu se dostáva do depresí a začíná uvažovat o postavení žen ve společnosti a o ženách jako sexuálních objektech. Další vztah měla s o 27 let starším anarchistou D. Lumem. Spolu tvořili filozoficko anarchistický román, který nebyl bohužel nikdy vydán.

Její názor o násilí je mi velmi sympatický. Tvrdila, že chce nenásilnou společenskou změnu, ale také chápala ty, kteří používají násilí ke změně. Svou podstatou byla proti násilí, ale chápala násilí proti kapitalismu a ekonomické nerovnosti, protože to oni sami tlačili lidi k násilí.

Začala přednášet pro Friendship Liberal League, což byla organizace svobodného myšlení, byly to přednášky o sexu, zákazech, kriminalite, socialismu a anarchismu. V roce 1905 založila s přáteli Radikální knihovnu, která měla sloužit ke vzdělávání pracující třídy. Začala jezdit přednášet i po evropě o tématech jako- Historie anarchismu v Americe, Ekonomická fáze anarchismu, Ženská otázka, Anarchismus a otázka práce. VOdkaz Evropě se seznámila s myslitely jako je P. Kropotkin, E. Malatesta, L. Michel .Začala překládat do angličtiny spoustu anarchistických knih a přeložila knihu Moderní učebnice, díky které se v USA začalo experimentovat s anarchistickými metodami učen.

Stala se z ní nejrespektovanější anarchistka v zemi, její díla se překládaly do několika jazyků. Začala přednášet na téma radikální feminismus, sexuální otroctví, svobodu v lásce. Celý její život byl vzpourou proti systému mužské dominance. Sama prohlašovala : ,, At se každá žena zeptá sama sebe, proč je otrokem člověka? Proč se její mozek nerovná mozku mužů? Proč je její tělo pod kontrolou manžela, který si sním může dělat co uzná za vhodné?´´. Začala spolupracovat s Emmou Goldmanovou a časem také přispívat do jejího časopisu Matka Země.

Když během roku 1911 začala bobtnat mexická revoluce, v čele s Ricardem Flores Magonem, Voltairine organizovala získávání finanční podpory a začala přednášet na toto téma. Distribuovala anarchistické noviny R.F. Magony. V posledním roce svého života napsala esej ´´přímá Akce´´, kde silně podporuje militantní pracovníky z celého světa.

Zemřela dne 20. Června 1912.


sobota 13. srpna 2011

Louise Michel


Francouzská anarchistka narozena v květnu 1830. Měla dar pro soucit se všemi utlačovanými, lidmi i zvířaty, už od dětství. Čím více rosta, tím více s ní rostl i její soucit. K revoluční cestě anarchismu ji dovedl instinkt a nenávist k sociálním nerovnostem.

Louise pracovala jako učitelka a zdravotní sestra. Poté co odjela do vytoužené Paříže, tak začala navštěvovat přednášky z fyziky, chemie a práva. Také hodně psala a zabývala se poezií. Psala o nočních pařížských ulicích, například o prostituci, byla si vědoma toho, že za negativní postavení prostitutek může společnost.

Její první zatčení bylo během začátku války mezi Francií a Německem, společně s Andre Leo, kdy zorganizovaly skupinu dobrovolníků, která měla jít pro pomoc proti pruské armádě. Po propuštění zůstala aktivní a přidala se do skupiny Montmartre Women´s. Skupina poskytovala přístřeší a jídlo pro potřebné. Po pár měsících byla opět zatknuta za organizování demonstrace.

Po zkončení války vznikla slavná Pařížská komuna- vznikla sociální revolucí a měla vytvořit svoboný a rovný prostor pro všechny. Louse Michel za ni bojovala na barikádách, byla ochotna obětovat svůj život za ,,vítězství svobody´´. Sama to líčila takhle: ,,Cítím tu lehce temnou jarní noc. Je květen 1871 a vidím odraz plamenů. Paříž je v ohni. Vím, že oheň je svítání.´´

Po pádu Komuny, spolu s dalšími aktivisty byli odsouzeni. Bylo to asi třicet tisíc mužů, žen a dětí, které popravili. Dne 16. Prosince 1871 byla Louise ve věku 36 obviněna z:

  1. Pokus o svržení vlády
  2. Navádění občanů k ozbrojení
  3. Držení a použití zbraní
  4. Nosení vojenské uniformy
  5. Padělání dokumentů
  6. Používání falešných dokumentů
  7. . Plánování zavraždění rukojmích
  8. Zatýkání, mučení a zabíjení

Louise byla odsouzená k deportaci do Nové Kaledonie, byly tam velmi tvrdé podmínky, nedostatek jídla apod. . Zde se seznámila s anarchofeministkou Nathalie Lemel. Po pěti letech v exilu začala učit místní děti kolonistů a místních. Získala od nich respekt. Podporovala jejich boj proti francouzské invazi a rasismu, na tohle si pamatují dodnes, protože v hlavním městě Noumea, stojí muzeum anarchismu.

V roce 1880 francouzská vláda souhlasila s amnestií a Louise se vrací do Paříže. Začala opět hodně psát, věnovala se vlivům stávek, nezaměstnaností… Spousta propuštěných vězňů z Komuny byla bez práce, začala pro ně vařit.

Znovu zatčena byla v roce 1882 za urážku policisty, ale tentokrát jen na dva týdny. Údajně bylo obvinění vymyšlené. Po propuštění cestovala po Evropě a přednášela , všude kde se objevila, byla sledována policií. Ve Francii zatím z její iniciativy byly získávány peníze pro ženy z Lille, které stávkovaly.

9. Března 1883 byla Louise v čele obrovské demonstrace, nad sebou nesla černou vlajku, říkala že: ,, Černá vlajka je vlajkou stávkujících a těch, kteří hladoví!´´ V tom samém roce vedla rozvášněný dav a vyrabovali pekařský obchod. Odsouzena byla na 6 let. Propuštěna byla už v roce 1886, ale za chvilku byla zatčena opět kvůli své politické činnosti. V roce 1890 odjela do Anglie, opět za svou činnost byla zatčena. Na sklonku života cestovala po Francii a přednášela o anarchismu. Zemřela 10. Ledna 1905.

Opravdový respekt téhle ženě, po 7 zatčeních a i ve stáří byla stále aktivní v politickém boji. Deportace, popravy soudruhů, hlad a nic jiného ji v jejím boji nedokázalo zastavit. V tehle ženě je spousta inspirace


R

čtvrtek 11. srpna 2011

Leah Feldman


Narodila se ve Varšavě roku 1899, o anarchismus se začala zajímat už jako školačka. Ve svém mládí aktivismem neoplývala. V tu dobu byly v Polsku jakékoliv schůzky anarchistů ilegální. Leah se podařilo utéct k sestře do Londýna, kde se živila na šicím stroji.

Díky téhle práci začala být aktivní v rozvíjejícím se anarchistickém hnutí. V tu dobu vypukla Ruská revoluce, Leah se rozhodla Rusko navštívit. Byla svědkem kruté bolševické vlády. Zúčastnila se poslední legální demonstrace , a to při pohřbu Kropotkina. Z Ruska mířila na Ukrajinu, kde se seznámila s Nestorem Machnem. Společně s ním bojovala proti bolševismu. Vlastně se ani nedá říct, že by bojovala se zbraní v ruce, ale byla pomocná síla, tam kde se potřebovalo. Vařila pro armádu, sháněli oblečení, starali se o sirotky.

Po porážce odcestovala do Německa, kde si vzala anarchistu (potřebovala změnit občanství). Poté odcestovala do Paříže a Londýna, tam si opět z rozumu vzala nějakého ex- vojáka. Před 2. Světovou válkou odcestovala do Polska a Palestiny. V Palestine se organizovala ve Federaci anarchistů. Paradoxem bylo, že si vzala ministerského předsedu Izraele.

V roce 1935 se vrátila do Londýna, přidala se k pracovním skupinám přistěhovaleckých anarchistek. Bohužel se musela stáhnout kvůli zdravotním potížím.

V roce 1960 začala pašovat zbraně do Španělska pro bojovníky, kteří pokračovali v bráněním proti frankistickému režimu od roku 1936. Katalánci ji říkali la Yaya Makhnowista (machnova babička)

Stáří trávila trošku smutně, zůstala poslední z rodiny, neměla ským promluvit ve svém rodném jazyce. Ale i tak byla aktivní i ve vysokém věku, např. navštěvovala londýnský anarchistický veletrh.